Bylo mi 27, když jsme se s manželem rozhodli, že bezstarostných radovánek bylo dost a že je čas založit rodinu. Já byla od začátku přesvědčená, že otěhotním hned jak přestanu brát (po 10ti letech) antikoncepci. Nemohla jsem se víc mýlit (a to včetně rozhodnutí poctivě zobat pilulky ta dlouhá léta-vždyť všichni doktoři říkali jak moc je to bezpečné…). Kvůli touze po rodině jsem už předem zastavila všechny mé pracovní aktivity, protože byly spojené s cestováním a tím pádem jsem se poté neměla k čemu jinému upírat. Od první chvíle jsem měla jediný cíl, a to otěhotnět. Ubíhaly měsíce marného čekání a já se pomalinku začala dostávat do kolotoče špatných myšlenek, že to nejde. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že vlastně ta léta, kdy jsem si tělo ničila užíváním antikoncepce a užívala si jen jejich “výhod” bez uvědomění si důsledků, jsem vůbec netušila, že tělo nefunguje správně. Po asi 6ti měsících marných snah jsem (asi poměrně brzy) šla ke svému lékaři. A najednou to zaznělo poprvé… Lékař jasné vyslovil to, čeho jsem se tak bála. Budete mít s otěhotněním problém. Ovšem nikdo se nikdy neshodl na tom, jaký ten problém vlastně je a já ho dnes už ani nehledám. Nastalo období přesného sledování cyklu, lékařských prohlídek, které nikam nevedly, výčitek, smutného koukání na paní s kočárkem a kamarádek, které otěhotněly náhodou, omylem nebo “napoprvé”. Můj manžel stál celou dobu při mě a snažil se mě přivést na jiné myšlenky, ale já měla hodnoty nastavené jasně. Dítě nebo nic. Bez dítěte pro mě neexistovala budoucnost. A najednou po více jak dvou letech, test ukázal, že jsem těhotná. Milovala jsem Bublinku od první chvilky. Nepřipouštěla jsem si absolutně žádný problém. Každý obrázek z ultrazvuku byl pro mě tak velká radost, že nešla ani sdílet. Připravovala jsem si výbavičku a byla nejšťastnější máma na světě. Až do jednoho krásného mrazivého březnového rána, kdy Bublince dobilo srdíčko a já na ultrazvuku uviděla jen mrtvé miminko. Ten den jakoby umřel i kus mě. Musela jsem do nemocnice. Říkali mi, že je to běžné, že potratí každá čtvrtá nebo pátá žena. Bohužel statistiky mi nepomáhaly. Tady šlo o mě a o moje miminko. Říkali mi, že smutek přejde, že se musím rozloučit, že až odezní rozbouřené hormony, zlepší se to. Bohužel se to nejlepšilo. Následující rok jsem padala pořád hloub a hloub. Absolutně jsem ten stav nedokázala sama ovládat. Změnila jsem se. Ke konci toho období už jsem ani nemohla vstát z postele, srdce bezdůvodně bušilo a já byla na konci sil. Nikdo mě v tu chvíli nechápal. Nechápal jak je možné, že se trápím tak dlouho, když to ostatní ženy přeci zvládnou. A já to taky nechápala. Na konci už se mi začalo rozpadat i manželství pod rukama. Prostě naprosto typické vyústění dlouhodobého snažení se o miminko. Dnes vím, že je to i moji nešťastnou povahou a že jsem pravděpodobně trpěla depresí, kterou už ale mozek sám nezvládne. Ve chvíli, kdy jsem vyhledala pomoc už mě bolelo srdce tak, že jsem myslela, že pukne. Rozhodovala jsem se, kde vyhledat pomoc. Tušila jsem, že co se týče západní medicíny, jsem zralá na braní antidepresiv, a jelikož znám jejich účinky na svém nejbližším člověku, nechtělo se mi do toho.
Nakonec jsem se rozhodla zkusit čínskou medicínu. Myslela jsem si ale, že mi pomůže hlavně z tou zdravotní stránkou. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to, s čím mě hlavně pomůže, bude psychika. Při první návštěvě jsem vlastně jen brečela. Přišlo mi, jako bych to ani nebyla já, která vždy všechny problémy zvládla s nadhledem a ještě byla schopná být oporou pro ostatní. Jako by se mé staré já při té první konzultaci na mě koukalo zeshora a divilo se, co se to se mnou stalo. Nakonec Radka rozhodla, že začneme se stimulací akupunkturních bodů. Bylo mi to jedno. Ať si se mnou dělá co chce. Čekala jsem všechno možné, ale nečekala jsem, že po hodině terapie se mi, se mi uleví. Ano, po první návštěvě se stalo nečekané. Jakoby ze mě někdo svalil obrovský kámen, jak moc se mi ulevilo. Sice to ze začátku nemělo trvalý charakter a smutky se stále vracely, bylo to o moc lepší. Zase jsem se začala radovat ze života. Po pár měsících byly špatné nálady pryč a my se s Radkou dohodly, že zkombinuji léčbu západní medicíny s její. Chtěla jsem “instantní” řešení, protože jsem tušila, že i s podporou čínské medicíny nemusí být můj psychický stav natolik dobrý, abych vydržela další dlouhé čekání a měla jsem pocit, že brání hormonů na otěhotnění bude s podporou čínské medicíny rychlejší variantou jak otěhotnět. Možná to nebyla nejlepší volba a možná jsem měla raději jít plně “čínskou” cestou, ale tím, že jsem byla často sledovaná u lékaře, měla jsem přesný “západní” přehled o tom, co se s mým tělem děje. A dělo se toho hodně a nejen po fyzické stránce Postupně se mi vrátilo mé staré já, problémy v manželství jsme vyřešili, pořídili jsme si to nejbáječnější štěně pod sluncem. A najednou jsem byla těhotná. První to věděl můj manžel a druhá byla Radka, která na tom miminku měla, hned po mém muži, největší zásluhu. To ona mi pomohla zvládnout mé deprese a připravila tělo tak, aby bylo schopné otěhotnět. Byla připravená mi pomoci i v případě, že bychom se rozhodli pro variantu umělého oplodnění. Dnes již vím, že by mi pomohla i v případě, že bych se rozhodla pro plně čínskou cestu, bez podpory západní medicíny. Spolupracovaly jsme i v průběhu celého těhotenství, pomáhala mi zvládat strachy o nenarozené miminko a pomáhala i tělu zvládnout alergie, které jsem nemohla a ani nechtěla řešit tradičním braním antihistaminu.
Bylo mi 31, když jsem přivedla na svět mého báječného syna a 33 když se k němu přidala i princezna, kterou jsme počali ani nevíme jak Jsem stále Radce moc vděčná, že tu cestu se mnou podstoupila, přestože je mi jasné, že to se mnou vždy nebylo lehké